Trochu jiný pohled na Stezku zdraví

Když jsem tak procházel po delší době Stezkou zdraví z Mokré Hory k Lelekovicím, uvažoval jsem nad ní z různých pohledů: ze třetiny jakožto oldtimer, ze třetiny jako geograf, ze třetiny pak jako evoluční biolog (asi to tak přesné nebude, ale zní to hrdě). Vedle stezky jsem se totiž v roce 1927 narodil a mokrohorské lóky za plotem naší zahrady byly až do padesátých let pevným bodem domova. Ale téměř jen po nepřekročitelný tok Ponávky, teprve po roce 1941 jsem si je rozšířil až za potok.

Co lóky na Mokecu znamenaly. Byly to louky kosné, tedy obhospodařované, odkud si řečkovští sedláci vozili seno pro koně. Po roztátí sněhu na jaře na nich zůstaly louže, pak se voda stáhla do stružek, směřujících do Ponávky. Kolem těchto stružek kvetly hlavně blatouchy, ve vodě se občas objevil čolek nebo nějaká žába, v Ponávce lovil můj otec raky. Pro nás však byly louky především hřištěm na kopanou, kde jsme se denně scházeli. Branky byly dva klacky, kameny nebo boty, takže žádné rány do břevna nebo do tyče. Ovšem při hře bylo nutné dávat pozor nejen na hráče, ale především na silnici od Řečkovic. Jakmile někdo vykřikl „hutař“, znamenalo to sebrat balón, pro všechny úprk domů na všechny strany a obavy za vraty, zda hutař neviděl, kam jsme kdo běželi. Asi to ale nikdy neviděl a jakmile zmizel opět za řečkovickým obzorem, druhý poločas pokračoval. Občas s námi hrál i někdo dospělý - jeden z nich byl známý tím, že trestal Mojánka Švarcovýho tak, že ho nutil dívat se dlouho do rozsvícené žárovky.

Osud luk však byl od padesátých let složitý. Jednak mizeli koně a tak i potřeba sena. Pak se údolím protáhl od Jinačovické Baby do Soběšic vysokonapěťový elektrovod. Základy obrovských sloupů se musely vyhloubit a zabetonovat a nad loukami se táhly dráty. Pak se usoudilo, že louky se mají zornit, což se stalo. Ale dokud byly louky loukami, každým rokem chodili po Ponávce dva muži s rýči a lopatami a prohlubovali koryto. Což s rozoráním plánovitě skončilo, takže zorané louky se podmáčely. O době rozorání luk mám zajímavý doklad: kočka tetky Sovové jí kladla jako trofej na práh všechny „myši“, které v noci pochytala, jak prchaly z rozorávaných luk. No a mezi nimi jsem našel i vodní rejsky, které jsme v Ponávce často pozorovali. Teprve určení chycených rejsků však ukázalo, že jsou to rejsci černí, druh, tehdy považovaný za vzácnost. Ostatně dodnes zůstali rejsci černí z Mokré Hory jedinými doklady výskytu tohoto druhu na území Brna. Ale abych se vrátil k loukám. Podmáčení mělo být zabráněno tím, že se na louky začala navážet vrstva stavebního odpadu z Brna. Nechalo se toho, až vrstva byla asi metr vysoká a nic. Pak už louky zarůstaly vším možným, včetně rákosin, mezitím se melioroval (zkanalizoval) potok Rakovec i jeho soutok s Ponávkou, zmizela cestička podle levého břehu Ponávky, která zkracovala cestu na tramvaj do Řečkovic (autobusy tehdy nejezdily). No a vrbová a rákosová džungle zůstala na loukách dodnes, kdy se z ní vytváří biocentrum, mezitím se rozšířila i na pravý břeh Ponávky.

Stezka zdraví přechází od luk na ulici Boženy Antonínové,dříve – dokud ještě neměly ulice na Mokré Hoře jména – zvané „V hóvoze“. Na rohu u Srncovéch zatáčí doleva kolem studně, kam se chodilo s kiblem pro vodu. A na prvním rohu, kde se odbočovalo „k Vojtové zmoli“ (dnes Skoumalova), začala samostatná čtvrt „Pod Stráňó“ (dnes Brigádnická i s Úhlednou). Samozřejmě bez dnešního osídlení, ale přesto se tam dalo vždy dohromady družstvo na fotbalové derby SK Mokrá Hora – SK Podstráň (na jednom ručně zhotoveném plakátu ohlašujícím tuto událost byly ve druhém jménu jednou dokonce nepřítomné d a t). Kde z Brigádnické odbočuje ulice Úhledná, je na pravé straně ve stráni vidět jedna pozoruhodnost z třicátých let: shora vedoucí koryto, které vedlo vodu z polí na Bílové kamennou vpustí do kanálu pod silnicí a do Ponávky. Na konci řady starších budov po levé straně je také jedna místní pozoruhodnost: první zahradu (dnes zastavěnou) vyženil zubař, který nechuť k zahradním pracem řešil tím, že postavil na konci pozemku garáž a od vrat v plotě až do garáže vedl celou zahradou dostatečně širokou asfaltovou příjezdovou cestu. Ponávku cesta překračuje až za posledními domy po mostku, za kterým na levé straně stojí budova, dříve známá jako kantýna. Takto skutečně sloužila dělníkům při stavbě železniční trati Brno – Havlíčkův Brod, která byla započatá po okupaci ČSR v r. 1939, za války přerušena a dokončena v padesátých letech. Tato trať nahradila původní Tišnovku, jejíž nízký násep je místy dobře vidět. Ta překračovala ulici Jandáskovu těsně před nadjezdem dnešní trati – mimochodem ji zde křižoval i náhon z Ponávky, který z ní odbočil kousek výš, prošel pod novým náspem, pod silnicí a kolem topolové aleje a řečkovského nádraží tekl do Pařízkova rybníka nad Čertovým mlýnem a zpět do Podávky. Tišnovka vedla po loukách mezi pravým břehem Ponávky a novým náspem a pak okrajem svahu těsně pod novým náspem až k bývalé zastávce Jehnice, odkud pak pokračovala po stále ve zbytcích patrném náspu do České.

Pod hrází prvního rybníka je starý, dnes rodinou Vlčků opravený Vránův mlýn, kterému my jsme ovšem říkali podle tehdejších majitelů Řikovskéch mlén. Nad ním pak je rybník Sajdlák, dějiště především zimních radovánek, kde se hrál hokej od rána do večera. Mantinely žádné, na nohách šličuchy kolumbusky na kličku, za hokejku sloužila většinou větev z keře u Ponávky. Koupat se v Sajdláku moc nedalo, bylo to samé bahno a mimoto na Mokré Hoře byla „koupelna“ a v Lelekovicích rybník s plovárnou „U Slavíčka“. Sajdlák tehdy nebyl tak okamenovaný a vzadu zamčený, dalo se tam projít ke studánce směrem k jehnické Kukýrni. Další rybník byl až u jehnické zastávky, mezitím byly louky, které se na zimu v místech dnešních dvou rybníků napouštěly vodou. Důvod byl jednoduchý: na hladině byl většinou nádherný led, který ledaři z jehnického pivovaru rozsekávali na kry, ty pak přitáhli železnými háky na dlouhých tyčích na břeh a na velkých saních vozili do lednice v pivovaře. Kry na vodě – londány – byly oblíbeným prostředkem ke svezení se a většinou i vykoupání nejodvážnějších kluků.

Kousek za rybníkem u zastávky je ve svahu vpravo patrný zarostlý průsek s terénní vlnou nahoře. To je pozůstatek skokanského lyžařského můstku, který tam byl vybudován asi 1938, ale fungoval jen krátkou dobu. První závody na něm byla událost, vítězem byl Tulis ze Ski Nové Město na Moravě, který skočil 18 m. Největším hrdinou však byl jeden kluk z Jehnic, který z můstku také skočil. A tady s chytáním raků a střevlí již většinou naše cesty z Mokré Hory končily, dále se chodilo jen koupat ke Slavíčkovi.

Ponávka se zde stáčí doprava a kolmo protíná násep staré Tišnovky. Odtud až do Lelekovic byly podmáčené louky, občas s vrbinami, kudy šla cestička spíše podle okolností. Překvapením bylo před pár lety zjištění, že na začátku údolí, kde měly být louky, je rybník. A tak byl nazván „Nalezený“, ale jeho vznik byl vysvětlen logicky: nějaký chatař zabednil podchod Ponávky pod starým náspem. O Slavíčkově rybníku již byla řeč: byl to vlastně jeden, s částí na koupání, který byl úzkou betonovou hrází oddělen od hlavní části. Na této hrázi se krásně leželo, za hrází bylo možné jezdit a loďkách a dodnes si pamatuji, jak tam voda voněla puškvorcem. A pak už jsou Lelekovice a Babí lom, daleká cizina až exotika.

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc. (narozen 18.11. 1927 v Brně, zemřel 10.11. 2017 v Brně) – laureát Ceny Josefa Vavrouška, zoolog a ekolog se specializací na ekologickou ornitologii, uznávaná osobnost naší ochrany přírody. Tento brněnský ornitolog dokázal akademickou kariéru obdivuhodně skloubit se sportovními i kulturními aktivitami. Za spoluautorství Atlasu hnízdního rozšíření ptáků v České republice získal Cenu ministra životního prostředí.